30.10.2016

Pokračování z březnového vydání zpravodaje

Šalmanovice od 30. leté války do roku 1785

Rožumberský rod smrtí Petra Voka z Rožumberka 6.11.1611 vymřel. Majetek přešel podle dědické smlouvy na Švamberky. Jan Jiří ze Švamberka se aktivně účastnil českého povstání a tak jeho jmění propadlo po bitvě na Bílé hoře konfiskaci. Třeboňské panství přešlo do majetku císaře Ferdinada II., který je postoupil svému synu Ferdinandovi III.  Ten se rozhodl obnovit bývalý klášter třeboňský a restituovat jeho majetek. Stalo se tak dekretem z 15.2.1631 a tímto dnem byl klášter v Třeboni (a současně i v Borovanech) obnoven. K další události došlo 2.4.1660. Třeboň byla Habsburky postoupena jako náhrada za půjčku a poskytnuté služby Schwarzenbergům a kníže Schwarzenberg byl uznán za patrona a vrchnost klášterů v Třeboni a Borovanech.

Kraj byl po 30. leté válce zpustošený, bývalé klášterní vsi téměř bez lidí a vypálené. Některé byly proměněny v rybníky či dvory, pole byla zarostlá a neobdělávaná. Mnoho pozemků a rybníků bylo zcizeno a dále přeprodáno dalším vlastníkům. V roce 1625 byl pořízen popis třeboňského panství. V Branné se například uvádí jediný osedlý, proti dřívějším 33. (Osedlým se rozumí ne počet obyvatel, ale skutečnost, že usedlost byla obydlena - v Branné byl tedy pouze jeden grunt obydlen!). V Lipnici to bylo 10 (z18), Lipnický rybník byl rozkopán a pustý. V Šalmanovicích 5 (ze 14), to znamená, že ze 14 gruntů bylo 9 pustých. To ještě nebyl konec války, po roce 1635 vypukla další část války, od 30.6. do 27.10.1640 řádil v Třeboni mor. (V Čechách k další morové ráně došlo v roce 1680 a odhaduje se, že si vyžádala asi 100 tis. mrtvých. Poslední morová rána byla v letech 1711-1715 a padlo jí za oběť 200 tis. lidí). Po bitvě u Jankova 6.3.1645 se Třeboň a okolí ocitá v nebezpečí nepřátelského útoku. Jankov je vesnice severně od Č. Budějovic, švédská vojska zde zvítězila a život tam položilo asi 6500 vojáků. V roce 1646 se v okolí počala objevovat švédská vojska. Opevněná Třeboň se útoku ubránila, ale neustálé rabování a strádání poddaných, kteří se neměli jak ubránit, dospělo k tomu, že sedláci prchali z gruntů do lesů, pryč na cizí panství a hrozilo nebezpečí, že kraj se změní v pustinu. Opravdu v hodině dvanácté byl uzavřen vestfálský mír v roce 1648. ( Pro informaci Třicetiletá válka počala pražskou defenestrací 23.5.1618 a měla několik částí: českou válku, válku o Falc, válku Dánskou a Švédskou válku 1636-1648 ).

V roce 1653 byla vypracována tzv. berní rula a podle ní, se v Šalmanovicích nacházelo 124 ha půdy. Oseto bylo ozimem 37 ha a jaří 38 ha. V té době existovalo tzv. třístranné hospodářství, 1/3 půdy byla oseta ozimem, 1/3 jaří a 1/3 byl úhor. I tak to znamená, že v Šalmanovicích leželo 40% půdy ladem. V Lipnici to bylo ještě horší, z výměry polí 144 ha bylo oseto pouze 46% půdy, to je 66 ha.

Vrchnost se snažila, aby se rozprášené venkovské obyvatelstvo vracelo zpět na své grunty, a tak se v roce 1652 vrátil zpět do Šalmanovic jeden osedlý, a v roce 1653 dva. V roce 1654 byl v Šalmanovicích evidován ještě stále jeden pustý grunt.  V roce 1669 je zaznamenán příchod jednoho nově osedlého hospodáře na prázdný grunt. V tomto roce leželo ladem 54% orné půdy. Vylidnění země způsobilo, že sedláci neměli dost pracovních sil a dobytka k obdělávání půdy, zároveň vylidnění měst způsobilo značné snížení potřeby potravin.

V roce 1680 bylo v Šalmanovicích 94 ha polí, je to velký pokles, vždyť v roce 1382 zde bylo 127 ha orné půdy. K tomu ještě z těchto 94 ha polí bylo oseto ozimem a jaří pouhých 44 ha. V Lipnici v témže roce leželo 47% půdy ladem.

Jak šel vývoj dále?  Okolo let 1711-1713, měly Šalmanovice výměru 124 ha orné půdy, která byla rozdělena do 261 parcel. Na jednu parcelu tak připadala výměra cca 0,47 ha. V těchto letech bylo již provedeno ohodnocení kvality půdy na 3 třídy: 1 - dobrá, 2 - prostřední a 3 - špatná. V Šalmanovicích nebylo v první třídě žádné pole, ve druhé 19% a zbytek byla 3. třída. Nejlepší půda byla ohodnocena ve vsi Břilice a Borkovice, kde byla téměř všechna půda zařazena ve 2. třídě.

V roce 1748 bylo ve vsi 171 ha polí, z toho 0,3 ha vlastnila obec. Úhorů a pustých polí bylo 4 ha, to je o něco více nežli 2%. Je vidět, že v této době se hospodaření na vsi dostalo na lepší úroveň. Luka nebyla měřena na plochu, ale podle množství sena, jež se dalo sklidit. V témže roce výnos luk sedláků byl odhadnut na 84 dvouspřežních for a u luk obecních to bylo 48 dvouspřežních for. Odhaduje se, že jedna dvouspřežní fůra odpovídala ploše cca 1 korec = cca 28 arů.  Celkem to znamená, že bylo luk přibližně 38 ha. Měření ploch pozemků se postupně zpřesňovalo, nejdříve šlo pouze o odhad, značné zpřesnění výměr provedl tzv. tereziánský katastr, dokončený až v roce 1748. Přesné geometrické měření přinesl až tzv. katastr stabilní, v Šalmanovicích byl vyměřen v roce 1827, ale zaveden byl až v roce 1861. 

V roce 1785 měly Šalmanovice 179 ha polí, 62 ha luk a pastvin bylo cca 44 ha. Lesů jak ve vlastnictví sedláků, tak obecních bylo celkem 63 ha.

Po celé období od obnovení kláštera v roce 1631, patřily k němu zcela tyto obce: Břilice, Dunajovice, Dolní Miletín, Spolí, Domanín, Branná, Hrachoviště, Lipnice, Šalmanovice a Doňov. Dále zde byly vesnice, které ke klášteru patřily jen z části, např. Mladošovice, Petrovice atd.

Ve vesnici bylo obyvatelstvo rozděleno na sedláky a chalupníky, kteří vlastnili alespoň 1/8 lánu (2,3 ha). Dále to byli podsedci, neboli zahradníci, ti žili v nájmu, v podruží, bez osobního vztahu k půdě.  Zahradník, znamená osedlého, který měl chalupu na zahradě příslušného statku, byli to vlastně poddaní poddaných sedláků.  Jaký byl počet obyvatel v Šalmanovicích?  Z tabulky je patrné zvyšování počtu obyvatel. Za 80 let je to o 70 osob tedy více nežli o polovinu.  Klášterních poddaných bylo v roce 1699 celkem 2021 a v roce 1783 jich bylo 2671. Pokles počtu obyvatel v roce 1755, jak v Šalmanovicích, tak i ve všech klášterních vesnicích, byl způsoben posledním velkým hladomorem, který vypukl po kritické neúrodě v Čechách v roce 1771-1772. Padla mu za oběť asi 1/10 všech obyvatel Čech (cca 250 tis. lidí). Zásadní význam na odstranění  hladomorů měly brambory, které se počaly běžně pěstovat od počátku 19.st.

Klášterní vrchnost, jako každá vrchnost v té době, představovala pro poddané rolníky, v dnešním slova smyslu současně, okresní, politický, finanční a soudní úřad.  Za propuštění rolníka z usedlosti musel poddaný zaplatit cca 3% hodnoty majetku. Uplatňovalo  se i určité právo na děti poddaných, ty byly využívány k službám a vyžadovalo se povolení, měly-li být dány na studia, řemeslo nebo pokud chtěly uzavřít sňatek.  Byla povinnost poddaných odebírat pivo jen z klášterního pivovaru a mlít obilí v klášterním mlýně. Klášter si činil právo na odúmrť, ale po dohodě se sedláky se mohlo zaplatit za to, že hospodář může pořídit závěť (nebylo li přímých dědiců, připadl by majetek klášteru).

Rychta byla v Šalmanovicích i v Lipnici. Rychtáři, kromě již výše uvedených pravomocí, mohli v případě, že došlo ke shodě, řešit záležitosti pozůstalostní, poručenské, uzavírání smluv, trhů, odhadování statků. Kromě dalšího byli rychtáři osvobozeni od robot.

Jaká byla asi úroda obilovin, ke konci 18. století cca1790? Údaje jsou za všechny vsi klášterního hospodářství dohromady a jsou jen přibližné.

Skladba pěstovaných obilovin, proti současnosti, byla jiná. Rozhodující podíl činilo žito a oves (84%). Odhaduje se, že průměrný výnos za všechny klášterní vesnice byl okolo 15 metrických centů z hektaru.

Pěstoval se také hrách a len. K tomu zajímavost, v r. 1754 upozorňoval knížecí vrchní hejtman představené kláštera, aby nařídili poddaným stavět obecní pazderny za vsí, aby se případný oheň nešířil do vsi. Šalmanovičtí to měli v pořádku, protože pazderna, dnešní č.35, byla od, v té době posledního domu č.7, dostatečně daleko.
Jaké byly počty chovaného dobytka v Šalmanovicích v letech 1654,1680 a 1719? To je uvedeno v následující tabulce. Zřejmý je nárůst  počtu koní, ze 2 na 18 kusů.  Za pozornost stojí značný počet chovaných ovcí.

        (počet hospodářství 15)

Výsledek z hospodaření statku si sedlák nemohl ponechat celý, ale dělil se o něj s církevní vrchností a státní správou. Vrchnost dostávala plat, tzv. úrok, naturálie a robotu. Státu rolník platil pozemkovou daň tzv. kontribuci. Úrok byl vybírán jako dědičný nájem (půda patřila vrchnosti) a platil se ve dvou splátkách o sv. Jiří v dubnu a o sv. Havlu v říjnu. Výše placeného úroku nebyla mezi vesnicemi stejná.  V Šalmanovicích se platilo z lánu přes 3 zlaté, proti tomu v Domaníně a Mladošovicích to byly jen 2 zlaté z lánu. To platilo v roce 1750, ale jak se snižovala postupně hodnota peněz, úrok se zvyšoval.  Lepší situace byla pro sedláky u naturálních dávek, které se od obnovení kláštera v roce 1631 téměř neměnily. Jako naturálie byly odváděny husy, kuřata, slepice, vejce, med a oves. Šalmanovičtí neodváděli žádné naturální dávky, v Lipnici to bylo 54 slepic a 5 tis. litrů tzv. pojistebního ovsa, to byla dávka za to, že poddaní směli pást dobytek v lese a brát z něho klest.

Další dávkou, kterou poddaní odváděli, byly církevní desátky.  Ty však nemusely být odváděny klášteru, ale např. Jílovické nebo Suchdolské faře.  Šalmanovičtí v roce 1699 odváděli desátku 1300litrů žita, 550 litrů ječmene, a 1300 litrů ovsa. Pro srovnání, v té době stála husa 15 krejcarů, kuře 4 krejcary, kopa vajec (= 60ks.) 15 krejcarů, 93 litrů žita 1 zlatou a 10 krejcarů, 93 litrů ovsa 35 krejcarů (zlatý měl 60 krejcarů).

Největší zatížení pro poddané byla robota. Z počátku byly roboty mírné, a tak v roce 1555 není v Šalmanovicích uvedena žádná robotní povinnost, v roce 1567 se objevuje robota sečná 156 dnů, ženná 449 dnů a zorat 5,8 ha půdy. To nebylo vše, v zimě museli poddaní sedláci nad robotní povinnosti vozit pro třeboňské panství kámen, dříví, chvůj a k povozu přidat ještě příslušnou ruční robotu, na jaře se vozila násada do rybníků. Paradoxem bylo to, že zvýšení roboty umožnily císařské patenty. Ty měly ulehčit robotní povinnosti tím, že stanovily maximální přípustný rozsah roboty. Vrchnost, u níž byla robotní povinnost nižší nežli patentem stanovená maxima, počala robotu navyšovat do této maximální meze. Tak tomu bylo i na Třeboňsku a v roce 1750 byl rozsah roboty v Šalmanovicích následující: sedláci robotovali vesměs s povozy a to s koňským povozem 2 sedláci po 3 dny v týdnu celý rok, dále 15 sedláků s volským spřežením také 3 dny v týdnu po celý rok. To byla vysoká robotní zátěž. Sedláckých usedlostí bylo asi 15, a tak každý týden museli hospodáři z každého statku po celý rok po 3 dny v týdnu dát na robotu jeden povoz volský, a ještě k tomu ze dvou statků po koňském povozu, to vše samozřejmě s vozkou. Proti tomu bylo nízké robotní zatížení zahradníků, chalupníků a domkářů, těch bylo 8 rodin. Každá z nich robotovala 48 dnů v roce ruční roboty, celkem za vesnici 384 dnů.

K další úpravě robotní povinností došlo patentem v r. 1775, to nebylo pro sedláky výhodné, protože k robotě s povozy, přistupovala ještě robota ruční.

Výše jsem se pokusil popsat povinnosti poddaných k vrchnosti, ale to nebylo všechno, poddaní měli také povinnosti k císařství. Jaké to byly povinnosti? Sedláci platili kontribuci, v podstatě to byla daň pozemková, i tato daň se postupně zvyšovala. Na jeden lán připadalo v letech 1655-1680 cca 7 zlatých, v letech 1680-1684 10 zlatých, v roce 1748 to bylo již 52 zlatých a od roku 1757 se platilo 58 zlatých z jednoho lánu ročně.

Zcela osudová, pro některé mladé muže, byla tzv. daň z krve, tj. vojenská povinnost.  Zhruba platilo pravidlo, že bylo ročně odváděno asi 5-10 mužů na 1 tisíc obyvatel. Na klášterní osady připadalo celkem 12-24 rekrutů ročně. V Šalmanovicích při cca 200 obyvatelích to představovalo ročně 1-2 muže. Vojenská povinnost byla, v té době, celoživotní. V průběhu 18. století vedlo císařství mnoho velkých válek: 1682-1697 válka s Turky, 1701-1714 válka o dědictví španělské, 1740-1745 dvě slezské války, 1756-1763 sedmiletá válka Rakouska, Francie a Ruska proti Prusku.  Nikdy se nedovíme, kde někteří z obyvatel naší vsi jako vojáci skončili své životy.

Výčet těchto povinností naznačuje, jak obtížný byl život venkovského lidu.

Pro úplnost ještě uvedu, že klášter hospodařil ve své režii ve dvorech a byly to: Dvorec, Nový, Vranín, Opatovický,  Mladošovický a nám nejbližší dvůr Synochov, kde jistě naši vesničané robotovali. Tento dvůr měl v roce 1750 zhruba 21 ha půdy obdělané ve 2. třídě kvality a k tomu ještě 12 ha polí v úhoru (trojpolní systém). Luk bylo kolem 11 ha, ke dvoru ještě patřilo 1,6 ha zahrad.  Nedaleká vesnice Bor ke klášteru nepatřila a borští proto na Synochovu nerobotovali. Les Ochoz táhnoucí se od Synochova k rybníku Podřezaný u Lipnice patřil také ke klášteru. Byl to rozsahem největší les v jeho majetku.

Třeboňský klášter byl zrušen dekretem Císaře Josefa II. dne 11.10.1785. Tomu předcházelo v roce 1781 zrušení nevolnictví a vydání tzv. tolerančního patentu o náboženské snášenlivosti, který povoloval i jinou nežli římsko-katolickou víru. V červnu 1786 byly v dražbě prodány klášterní nemovitosti, které koupil kníže Jan ze Schwazenbergu. Tím skončila existence kláštera, se kterou byla spojena část historie naší vesnice.

Události šly dále svou cestou, po zrušení nevolnictví byla politická, finanční a soudní pravomoc zcela přenesena do pravomoci státu. Na zrušení roboty si sedláci museli ještě počkat 64 let, do roku 1849. To však byla již zcela jiná doba znamenající rozvoj měst, průmyslu a stavby železnic. Na venkově se to projevilo zvýšením počtu obyvatel a domů. Proti téměř neměnným předchozím staletím, se venkovský život počal rychle měnit.

Literatura:

- Třeboňský archiv 

- J.Kadlec; Klášter Augustiniánských kanovníků v Třeboni. Vydala UK v Praze 2004.

Poznámka: míry tam kde to bylo možné, jsem přepočetl na současné jednotky, výsledky jsou samozřejmě přibližné.

Ing.F.Smetana

30.10.2016

Šalmanovice od roku 1362 do 30. leté války

Šalmanovice jsou poprvé písemně připomínány, stejně jako Suchdol n. L., dne 19.12.1362 (letos to bude  654 roků). Tento den prodal Lipolt z Landštejna ves Suchdol a Šalmanovice bratrům Petrovi, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka.  Historicky se jedná o dobu vlády císaře Karla IV (1346 -1378).  Počátkem roku 1367 požádali tito bratří pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, aby svolil k přeměně třeboňského farního kostela v klášterní. Arcibiskup  vyhověl a 22.5.1397 byl třeboňský konvent  augustiánských kanovníků ustanoven. Mniši přišli do Třeboně z kláštera v Roudnici nad Labem. Rožmberkové klášter hmotně zajistili příjmy z majetku v Třeboni a vesnic: Branná, Břilice, Domanín, Dvorec, Hlína, Lužnice, Opatovice, Přeseka, a Spolí. Dále ke klášteru přešel majetek filiální fary mladošovické, jenž souvisel s osadami Hrachoviště, Nová Lhota, Kojákovice, Mladošovice a Petrovice. Konkrétně to představovalo příjmy z úroků za polnosti, naturální dávky a desátky z obilí (slepice, vajíčka a sýr od krav), desátek z mýta vyměřeného v Třeboni a tzv. podýmné tj. daň z usedlosti, ze 481 městských domů v Třeboni.

Od roku 1382 Rožmberkové přičlenili ves Šalmanovice ke klášteru. Osedlí na místo světské vrchnosti přešli pod církevní vrchnost. To s malou přestávkou, kdy byl klášter zrušen (od roku 1566 do roku 1631), trvalo až do jeho definitivního zrušení v roce 1785. V té době to bylo 7 lánů polností (cca 127 ha), osedlých bylo 15. Můžeme předpokládat, že těchto 15 usedlostí zůstalo ve vsi beze změny a jsou to dnešní čísla domů 2, 3, 4, 5, 6, 7, 13, 14, 19, 20, 21, 26, 28 a 29 (tj. 14 usedlostí). Domnívám se, ale nemám to doloženo, že 15. usedlost se nacházela někde v prostoru dnešního domu č.16.  Je to proto, že při zakládání vesnice, pravděpodobně ve 12. století, se obvykle postupovalo tak, že mezi první osedlé poddané byly rozděleny parcely na domy více méně pravidelně od sebe. Tak tomu je i v Šalmanovicích, kromě velké proluky, která je mezi usedlostí č. 14 a 19. (domy č. 16, 17 a 18 jsou z novější doby).  Jaké byly velikosti zemědělských usedlostí v roce 1382, je uvedeno v následující tabulce. (Obdělávané byly v nejlepším případě 2/3 půdy, zbytek byl úhor).

Pro zajímavost, Lipnice byla přičleněna ke klášteru 30. 1. 1406 a měla výměru 8 a 1/4 lánu (cca 150 ha).  Lipnice je poprvé písemně připomínána v roce 1378, vesnice Bor v této době ještě neexistovala a je poprvé připomínána  v roce 1580. Sídla s nejstarší písemnou zmínkou jsou v naší oblasti Borovany a Olešnice  - rok 1186. 

Poddaní museli platit církevní vrchnosti peněžitý úrok z usedlostí a polností, protože půda sedlákům nepatřila, výše úroku byla 56 grošů za celou ves. To znamená, že jednoho lánu se platilo 8 grošů úroku ročně. Bylo to na tu dobu nízké zatížení v penězích a šalmanovičtí navíc neměli žádnou robotní povinnost. Není známo, proč v té době měli v Šalmanovicích tak malé povinnosti. Proti tomu v Dunajovicích v téže době kromě úroku 68 grošů, museli odevzdávat naturální dávky (slepice, vejce, sýry), robotovat  sekáči sena a ženci, orat a ještě robotovat  povozy.

V průběhu vlády krále Václava IV. (1378-1400), bylo patrné, že události v Čechách spějí k revoluci. Husitská revoluce se projevila i tím, že sedláci se připravovali pod vlivem husitských kazatelů na brzký příchod Kristův a opouštěli grunty. V Šalmanovicích je připomínán v roce 1418 jeden pustý grunt a například v Dunajovicích to byly 4. V roce 1420 byly v Šalmanovicích pusté grunty 2, v Lipnici 1, ve Spolí to bylo dokonce 10 pustých gruntů.

Kolem roku 1550 klášter zcela držel vesnice Břilice, Dunajovice, Dolní Miletín, Domanín, Dvorec, Spolí, Branná, Lipnice, Šalmanovice, Hrachoviště a Doňov.  Jen část vsi patřila ke klášteru v Neplachově, Slavošovicích, Mladošovicích, Petrovicích, Vrcově, Vohrazení, Libíně, Borkovicích a Mažicích. Jaká byla výměra orné půdy v naší vesnici okolo roku 1590 je uvedeno na další tabulce.

(lán je cca 18,13 ha.)

Čas v té době plynul pomalu a od roku 1382, to je za téměř 200 let se ves téměř nezměnila, počet usedlostí byl stejný, výměra orné půdy se nepatrně zmenšila, ke změně došlo ve velikosti jednotlivých gruntů, co do výměry orné půdy.

 Pro právní postavení poddaných byly vydány v r. 1540 artikuly, které platily jak pro panství rožmberské, tak i pro poddané klášterů na rožmberském panství. Tak například, sedlák nemohl bez svolení prodat svůj statek a odejít, vyjma přechodů mezi klášterním a rožmberským panstvím. Klášter si podržel právo odúmrti (zemřel li sedlák bez přímých dědiců, přešel majetek na klášter). Rychtáři předkládali do kláštera seznam dětí nad 15 let věku a z nich bylo vybíráno služebnictvo do kláštera a čeleď pro dvory. Rychtáři také vedli knihy sirotčí, které sloužily pro správu majetku sirotků až do doby jejich zletilosti. Sedlákům bylo zakázáno vařit doma pivo, rychtáři měli dbát, aby sedláci řádně obdělávali pole, aby udržovali co možná v pořádku svá stavení, neprodávali bez povolení dobytek, též aby nevysedávali v krčmách. Krčmář směl poskytnout pivo na úvěr do 3 grošů, usedlíci si nesměli dělat bez povolení rybníčky, rychtář dozíral, aby se neprovádělo překupnictví, zda sedláci činí opatření k zabránění ohně. Dále rychtáři dozírali, aby podaní odváděli stanovené platby v termínech (liknavcům byla povinnost zvyšována o třetinu!). Rychtáři vykonávali také nižší soudní pravomoc.  Řešili urážky, krádeže, poškozování obilí, spory o meze, oceňovali grunty atd.

Úroky vrchnosti v penězích a naturáliích byly odváděny ve dvou lhůtách, o sv. Jiří (duben) a o sv. Havlu (říjen). V Šalmanovicích, to bylo roku 1567 celkem 4 kopy a 41 grošů = 281 grošů o sv. Jiří a o sv. Havlu totéž. V naturáliích byly v naší vesnici odváděny: 2 krmné husy, 155 slepic, 176 kuřat, 1578 vajec, 5300 litrů žita, ječmene 5300 litrů, ovsa 15500 litrů a 15 sýrů.  K tomu patřila ještě povinnost  šalmanovických sedláků robotovat.  Celkem to bylo 156 dnů roboty sečné, 449 dnů roboty ženné, a zorání 5,9 ha půdy.  Není známo, proč  šalmanovičtí měli v té době absolutně největší naturální dávky i robotu, když v roce 1382 neměli tyto povinnosti žádné.  Například petrovičtí odevzdávali jen dvě krmné husy  a 12 slepic, robotovat nemuseli vůbec. Kromě těchto povinností si ještě rožmberská vrchnost vyžadovala pomoc při stavbě rybníků. Tak v roce 1515 píše rožmberská vrchnost třeboňskému opatovi, že šalmanovickým bylo rozkázáno forovat na Jílovický rybník, ale oni se vzepřeli a žádá proto opata, aby provinilce přísně potrestal.

Podle potřeb panovníka a po schválení stavy byla, případ od případu, vyhlašována tzv. zemská daň, někdy se také platila daň z piva tzv. posudné.  Klášterní krčmy byly v Šalmanovicích, Lipnici, Hrachovišti i Branné. Tam kde nebyla hospoda, šenkovali sedláci jeden po druhém doma tzv. „na vokolek.“ Samozřejmě, že se smělo šenkovat jen pivo z klášterního pivovaru.

V druhé polovině 16. století klášter hospodařil velice špatně, vznikly značné dluhy a i pro další nepořádky byl klášter v roce 1566 zrušen, následně přeměněn ve faru a statky byly připojeny k třeboňskému rožmberskému panství, které se také zavázalo vypořádat dluhy za klášterem. K tomu došlo za Viléma z Rožmberka (*10.3.1535, +31.8.1592).

Literatura:

- Třeboňský archiv 

- J.Kadlec; Klášter Augustiniánských kanovníků v Třeboni. Vydala UK v Praze 2004.

Poznámka: míry tam kde to bylo možné, jsem přepočetl na současné jednotky, výsledky jsou samozřejmě přibližné.

Pokračování v červnovém vydání zpravodaje.

 Ing.F.Smetana