Aprílový pochod není žádný apríl

Motto pochodu, který se poprvé uskutečnil loni 1. dubna – přímo na Apríla. Letošní 2. ročník však byl kvůli akcemi nabitým Velikonočním svátkům a předpovědi nepříznivého počasí přesunut o týden později.  A vyplatilo se…

            V sobotu 7. dubna nás ráno vítalo krásné jarní sluníčko, které naši výpravu spolu se  slabým větříkem doprovázelo po celý den. Okolo 10 hodiny se nadšenci pochodu začali scházet u Korandovic stodoly. Po malém občerstvení se banda dvaceti dospěláků, patnácti dětí, dvou čtyřnohých psích mazlíčků a dvou kočárků vydala na druhý aprílový pochod. Trasa Šalmanovice – Bor byla předem naplánovaná, připravená a hlavně sjízdná i pro maminy s kočárky.

Vyrazilo se s nevýznamným zpožděním souhradou k Jůzlům. Zastaveníčko následovalo hned u Koplíkovic výběhu s koňmi. Nevědomky si pasoucí němá tvář u aktérek pochodu vyžádala místo pamlsku alespoň selfíčko nebo fotečku pouhou. U Kolovrátků rybníčku na oplátku zase chlapi hodili řeč s místní partičkou rybářů, kteří u pojízdné maringotky, jak jinak než pěkně po rybářsku, hodnotili již ukončený výlov. Dále trasa vedla po „pískové“ cestě na Kojan, odtud po lesních pěšinách až na Bor. Od začátku pro děti byla zpestřena stanovišti s ukrytými indiciemi, které musely splnit, aby se dozvěděly, kudy vede cesta dál. Nepostradatelným pomocníkem u každého stanoviště byla buzola, kterou náctileté slečny bravurně ovládaly.

Na Boru u transformátoru nám buzola ukázala směr k Borské pískovně, která nám poskytla útočiště k občerstvení a odpočinku. Tam na hladové a žíznivé turisty již čekala technická četa, která přivezla nutné vybavení pro chvíle trávené v pískovně. Na smluvené místo ukryla chlazené nápoje pro děti i dospělé. Žízeň a hlad byly tak veliké, že se do hledání pustily jak děti, tak dospělí. Asi nejzajímavějším úkolem pro děti bylo rozdělání ohně pomocí slunce a lupy. S vytřeštěnýma očima sledovaly zálesáka Láďu, který jim s poutavým výkladem předvedl rozdělání ohně. Se zatajeným dechem sledovaly, jak se po několika vteřinách ze stébel suché trávy lehounce čoudí a vzniká plamínek. Snášely klacíky a větvičky, rozfoukávaly ohýnek, až byl na tolik velký a bylo možno si opéci špekáčky. Z rozdělání ohně byly děti obrovsky nadšeny, samy si to pod dohledem zkoušely a dospělí tento „zálesácký“nápad vskutku ocenili.

Po táborákovém obědě a řádném doplnění tekutin pro dospělé následoval odpočinek, klábosení a chytání jarního sluníčka. Děti už nedočkavě vyčkávaly dalšího naplánovaného programu. Zdatní jedinci využili za strom upevněné lano a slaňovali písčitou stěnu pískovny. Všechny děti se po dvojicích vystřídaly u zjednodušené, doma přichystané střelnice a postupně si vystřílely bonbóny a lízátka. Těm nejmenším sladkost vystříleli rodiče. Provizorní střelnice se natolik zalíbila, že kdyby nedošly sladké zásoby, střílely by tak ještě dnes.

Pískovna nám poskytla skvělé zázemí, ale museli jsme dál. Vše jsme po sobě řádně uklidili a pokračovali dál cestou necestou, lesem nelesem. Maminám s kočárky byla vysvětlena náhradní trasa, kratičký obchvat, protože nás čekal úsek pochodu pro kočárky nesjízdný. Na louce za Borským rybníčkem jsme se zase všichni setkali a následoval pro nás všechny vědomostní úkol -  řešení hlavolamů. K dokonalému efektu místo sirek, ty bychom asi v té trávě nenašli, posloužily nastříhané cca 20cm dlouhé vrbové pruty. Děti se samozřejmě do řešení vrhly „po hlavě“. S těmi složitějšími pomohli dospělí, ale také nápověda.

Buzola nás nyní zavedla k „Vyschlému jezeru“, kde na děti čekal poslední a nejkrásnější úkol – hledání pokladu. Buzola a indicie je honily okolo rybníka sem a tam. Vše bylo způsobeno nedočkavostí a nervozitou, kdo bude ten šťastlivec, který najde poklad. Po dychtivém hledání truhlici s pokladem letos nalezla Bára Králová. V momentě výkřiku „ mám ho“, se děti slétly do hloučku a sledovaly otevírání truhlice. A co v ní bylo? Přece čokoládové zlaťáky a samé dětmi oblíbené sladké dobroty. Po královském dělení a s pusami od čokolády byla již trasa všem dobře známá - přes louku do vsi. Zhruba v polovině cesty se ještě vyplnila chvilka čekání na opozdilce hraním karet.

Po návratu do stodoly na ušlé a vyčerpané účastníky zaslouženě čekalo vytoužené posezení a společně nachystané občerstvení. Pak už se jen jedlo, pilo a věřte, chytit druhý dech na nastávající večerní zábavu nebylo vůbec jednoduché. Přesto se posedělo a zpívalo do pozdních nočních hodin.

Krásné počasí, příroda v jarním rozpuku, srandy pytel, ale především báječná parta dětí a dospělých. Tak takový tedy byl druhý ročník aprílového pochodu. Pro někoho málo, pro někoho ažaž, zkrátka krásných aprílových 7,5 km.

Martina Korandová

Pochod Šalmanovice – Červené blato aneb jak umíme „aprílovat“

1. duben – den, který je plný srandy, šprťouchlat, humoru a veselení, den, kdy si každý dává pozor, aby se někomu nechytnul tzv. na „špek“, na nějakou povedenou legraci nebo nevinnou lež. A právě v tento den jsme vyrazili na výlet, ale nebyla to obyčejná procházka, byl to pravý aprílový pochod.                                                                                                           Sraz byl dopoledne v Šalmanovicích u Korandů, místo odkud jsme ten náš pěší výlet odstartovali. Šli dospěláci, pubiny (takto pojmenovala a zaškatulkovala jedna ze zúčastněných holek sebe a své vrstevnice, takže, doufám, že mi ten název děvčátka prominou), dětičky, miminko a ještě jedno doposud nenarozené, v tomto složení nás bylo přesně 40 + jeden pes + jedna koloběžka a jeden kočárek.                                                                                                        Děti do ruky dostaly buzolu a následovaly její směr. Šli jsme cestou - necestou, polem - nepolem a různými lesními pěšinami. Samozřejmě, že tu a tam padl nějaký ten aprílový žertík a ten, kdo se nachytal, byl na okamžik terčem aprílového posměchu. Každou chvilku byla nějaká zastávka. Ne, že by nás přepadla únava, ale ti mladší měli za úkol hledat skryté nápovědy ve formě hádanek, map a jiných dalších vodítek, aby mohly najít sladký poklad, který byl schovaný kdesi v lese. To bylo jásotu, když děti objevily kousek ukrytého papírku. Čím déle hledaly, tím více to bylo napínavější. V jednom úkolu bylo potřeba udělat několik kroků, v tom dalším zase sestavit puzzle nebo hledat husí vejce, které prozradilo další tajemství z mnoha.                                                                                                                         Asi tak na půli cesty, když jsme došli k BÍLÉ VĚŽI, byla delší přestávka. Tady děti nápověda dovedla ke staré pneumatice, která v sobě ukrývala občerstvení pro prcky i dospěláky. Každý si přišel na své – cola, pivo, vína – no bylo to príma. Z batohů jsme si vytáhli špekáčky, klobásy a další různé dobroty, rozdělal se oheň a na chvíli se to naše výletové sdružení pustilo do hodování. Když už bříška byla plná a ještě větší spokojenost vládla všude kolem, vydala se skupinka na další dobrodružné hledání již konečně toho vysněného sladkého pokladu, který byl ukryt na stezce Červené blato.                                         Stezka nás už pomalu vedla k samému konci a po pokladu ani stopa. Kde jen může být? Tázaly se zvídavé pohledy dětí. Ještě chvilku netrpělivého očekávání a rázem byl slyšet smích, radostný křik a slavnostní juchot, když se dětem pod rukama objevil onen zmiňovaný poklad. Sláva, nazdar, výletu. A ne. Tím pro nás výlet nekončil.                                                           Zaručenou zkratkou, kterou snad krom divokých prasátek a pár vychytralých lišek za posledních deset let nikdo neprošel, jsme se vraceli k domovu. Ejhle, problém, bažiny se nám ukázaly v celé své kráse a my poskakovaly z jednoho drnu na druhý. Na konci této adrenalinové cesty zůstaly snad jen troje boty suché, z toho jedny byly malé Sandrušky, která se spokojeně chovala u své maminky.                                                                                       Po příchodu do Šalmanovic ke Korandům do stodoly-pub, kde byl určen cílový dojezd, se vyždímaly ponožky a zasedlo se ke stolům. A tam až do pozdních večerních hodin, kdy děti už dávno spaly ve svých postýlkách, se debatovalo, klábosilo, hrálo na kytary, zpívalo, tančilo, pilo a jedlo. Takhle krásně jsme zakončili ten náš první aprílový pochod.     I když akce byla skoro téměř spontánní, některé věci se dopředu připravit musely. Za tu NEJ aprílovou stezku plnou krásných překvapení, kterou připravil Láďa s Martinou, moc děkujeme. Velké díky také patří našim skvělým muzikantům Janče, Fandovi a Láďovi, kteří nám radostně zazpívali a nádherně zahráli na své kytary. Takže, my si užívali apríl tímto způsobem a jak jste aprílovali vy?

                                                                                                          Lucka Králová

26.08.2014

Závody psího spřežení

            Mezi obcemi Šalmanovice a Borem se na samotě obklopené lesy a rybníky v chráněné krajinné oblasti Třeboňska nachází Dvůr Kojan. Majitel, Horst Maas, zde chová psi husky, používané k tažení saní. Ve dnech 26. – 27. října 2013 se statek a jeho okolí stalo dějištěm IV. Mezinárodního závodu psího spřežení – OLD MUSHER RACE. Jehož zakladatelem je právě Horst Maas, který patří mezi musherské legendy. Psům se věnuje již třicet let a zúčastnil se i největšího závodu na světě Iditarod na Aljašce. Trať závodu měří 1800 km a jezdí se v opravdu extrémních podmínkách.

Nyní se vrátím zpátky na Kojan. Původní záměr závodu byl ten, že bude určen pro „staré“ mushery, kteří již aktivně nezávodí. Ale už při druhém ročníku byl o závody obrovský zájem a tak vznikl již tradiční, mezinárodní závod psích spřežení. Letošního ročníku se zúčastnili musheři z České republiky, Rakouska, Německa, Španělska a Polska. Trať byla dlouhá 7 km. Bylo zde možno vidět evropské saňové psy, sibiřské husky a malamuty. Jen to počasí závodům letos nepřálo. Zde platí pravidlo čím větší zima, tím lépe pro psy. Příprava i samotné závody jsou velmi náročné po stránce organizační a zde patří jeho organizátorovi za jejich přípravu i průběh velké uznání a poděkování.

Závodu „Old Musher race“ se zúčastnil i můj kamarád Zdeněk Gregor z Boru. Využila jsem této příležitosti a položila mu několik zvídavých otázek.

Jak ses k tomuto zajímavému koníčku dostal a jaké byly tvé začátky?

Mým kamarádem a zároveň učitelem je Horst Maas. Je to můj velký vzor a musher. U něho jsem občas psí spřežení vyzkoušel. Jednoho dne jsem přišel na jeho tréning a on mi řekl: „ Tady máš sedm psů a Go Mushing!!!“ Takže si dovedete představit mé začátky. Asi půl roku se mi psí spřežení zamotávalo a psi si jeli, kam chtěli, bez ohledu na moje povely. Nejednou jsem to chtěl vzdát, ale když máte sedm aljašských husky, tak to přece nemůžete vzdát. Tak začínala má nová životní etapa.

            Vzpomínáš na své první závody?

Mé první závody byly v rakouském Reingers a má nervozita by se dala krájet. Psi byli, na rozdíl ode mě, ve výborné kondici. Stále však měli tendenci zatáčet tam, kam chtěli oni. Při mé první odbočce zabočili pochopitelně na opačnou stranu a ze spřežení byl během vteřiny jeden velký psí chumel. Nakonec vše dobře dopadlo a dokonce jsme se umístili na skvělém prvním místě. Od té doby jsme se postupně sžili a já dostal chuť nejen jezdit, ale i vyhrávat.

            V jakých zemích si se svými čtyřnohými svěřenci závodil a jaký závod považuješ za svůj největší úspěch?

Nejdál jsem byl ve Finsku a Norsku, ale nezávodil jsem. Tam jsem dostal možnost poznat tvrdé podmínky Skandinávie. Byla to obrovská zkušenost a poznání, čeho jsou tažní psi schopni, včetně toho, co udělají pro člověka. Najel jsem za deset dní 1200 km při denní teplotě – 15°C a noční teplotě – 30 °C. Od té doby je pro mě Skandinávie zemí snů.

Za svůj největší úspěch považuji každý dojetý závod. Pokud mám vzpomenout některé úspěchy. Za největší považuji mistrovství České republiky, kde jsem již dvakrát po sobě získal druhé místo a jednou místo třetí. Dalším mým velkým závodem byl Šediváčkův long v Orlických horách. Jedná se o závod etapový na 230 km a tady jsem se umístil na pátém místě. V rakouském Sandlu na trati 2x12 km jsem obsadil první místo. Nemohu nezmínit 6. místo v polské Jakuszyce, což je jeden z největších evropských závodů.

            V jakých nejdrsnějších podmínkách si závodil a máš někdy strach?

Strach, ten mě provázel při prvních závodech. Teď už před startem cítím jen velké napětí, které po startu opadne. Dramatické bývají noční jízdy s povinným bivakem. Což znamená, že si vezmete vše potřebné pro sebe a psy a musíte přespat ve volné přírodě. Zde se musíte spolehnout jen na sebe a své psy. Nejmrazivější bivak jsem zažil v Orlických horách, kdy noční teploty dosáhly k – 25°C.

Jak ovlivnili psi a mushing tvůj život?

Je to můj velký koníček a jako každý koníček chce své. Chce to plno času, péče, lásky, ale i odříkání. Mí psi a mushing, jako takový, mi změnil život a jsem za to rád. Není nic krásnějšího, než se psím spřežením brázdit nekonečné sněhové pláně.

Zdeňku, děkuji Ti za velmi zajímavé povídání, a přeji hodně zdraví a životního elánu tobě i tvým čtyřnohým miláčkům!

Ptala se Martina Korandová  

20.06.2013

Šalmanovické povídání aneb účastníci zájezdu na Moravě

Za poslední léta se v Šalmanovicích konalo mnoho událostí. Probíhaly zde přípravy na různé akce, ať už to bylo setkání rodáků, výročí obce Šalmanovic, masopusty, dětské dny, flámy, fotbálky nebo různé brigády spojené s těmito akcemi. Pořád se něco dělo. Pro ještě větší zpestření, odpočinek, kulturní zážitek, možnost užít si legraci s lidmi, se kterými se všichni známe a samozřejmě také trochu jako poděkování za snahu a za všechny ty přiložené ruce k dílu se SDH Šalmanovice rozhodlo uspořádat zájezd na Moravu.

            Brzy ráno v jednu květnovou sobotu jsme se všichni sešli na zastávce v Šalmanovicích. Přesto, že nám na cestu spadlo několik obávaných kapiček deště, neztráceli jsme dobrou náladu. Cesta ku podivu utekla velmi rychle. Někteří v autobuse dospávali, jiní si zase povídali anebo poslouchali písničky od pana Pavlíka, který hrál na heligonku společně s panem Junkem, který brnkal na svou vlastnoručně vyrobenou basu. Hudba nás ještě více naladila na výlet, kam jsme měli namířeno.

            První zastávkou byl mramorový hrad Pernštejn. Historií hradu a jeho majitelů, od gotiky až po dvacáté století, nás provedla mladá slečna, která z naší návštěvy byla dosti rozpačitá. Bezmála čtyřicet pět nadšených lidí chtělo vědět, co nejvíce informací. A tak se stalo, že tu někdo šlápnul do zakázaného prostoru, jiní se zase rozvášnili nad debatami o hradu. A možná i proto nás průvodkyně nechala podívat se do zrcadla, které prý podle pověsti bere krásu. No uvidímeJ.  Za zmínku stojí určitě věž jménem Barborka, kde jsme se mohli nechat unést krásou čtyř různobarevných oken symbolizujících čtyři roční období. Ke konci prohlídky nás udivil nekonečně táhnoucí se křik. Všichni zpozorněli a šli se podívat, odkud ten zvuk vychází. Došli jsme do tamější knihovny a místo bílé paní, kterou všichni čekali, jsme spatřili smějící se jednu z našich účastnic zájezdu. A copak ji tak mohlo rozesmát? Nahlédli jsme přes zábradlí dolů a tam stál starý vycpaný vlk bez ocasu a na sobě neměl skoro žádnou srst. S úsměvem na rtech vycházeli z hradu všichni, dokonce i slečna průvodkyně, která si oddechla, že to má za sebou.

            Po dobrém obědě nás čekala další část zájezdu. To už jsme byli ve Znojmě a přesouvali se na Znojemský hrad. Prohlídka byla dosti rychlá, ale interiér hradu nás mile překvapil. V hradním příkopu někteří z nás navštívili ještě expozici dravých ptáků. Jiní se šli zase občerstvit do místního stánku, odkud byl však nádherný výhled na řeku Dyji.

            Za celý den bylo kulturního vyžití spoustu. V podvečer začala zábava, jedlo se, pilo se, zpívalo a tančilo. Pan Řezníček nám ze svého vinného sklípku dopřál, co nám jen na očích viděl. Od výborně připraveného domácího gulášku, ještě lepšího vínečka bílého i rudého, po skvěle přátelsky uvolněnou ochutnávku a představení svých vín. K tomuto super večeru nám zahrála báječná parta lidí. K již výše zmiňovaným muzikantům se přidal ještě Štěpán Král s druhou heligonkou a paní Pavlíková, která hrála s vervou na bicí. Utvořili spolu úžasný celek. Po několikáté sklence vína nás dokonce napadlo sestavit rádoby „masopustní“ koledu, aby pan Řezníček viděl také něco z našich tradic. Za doprovodu písně Červená růžička jsme pro „pana hospodáře z jeho poctivého příbytku“ zatančili masopustní kolečko. A když zazněla písnička Šestého července „SOKOLÍCI“, okamžitě jsme zaujali své pozice na lavičkách, kde nás tlak společného objetí pohupoval ze strany na stranu.

            K ranním nedělním hodinám se většina lidí vydala na kutě do zdejšího kempu. Za ranních hodin jsme hned zase odjížděli. Tentokrát byla na programu prohlídka Skanzenu, muzea v obci Strážnice na jihovýchodě Moravy. Sluníčko pěkně hřálo a my se vydali po stopách lidové architektury významných mikroregionů Slovácka. Průvodce nás úžasně vpravil do života našich předků. Poté jsme zavítali do malebné restaurace, která byla laděna do selského stylu. Po malém občerstvení jsme nastoupili do autobusu a vydali se směrem do Ivančic. V místním restauračním zařízení měli pro nás připravený oběd, samozřejmě vepřovou s knedlíky a se zelím. 

                Do sytosti najedeni, napiti, příjemně unaveni a spokojeni jsme dávali Moravě poslední pozdravy. Řidič Karel Zeman nás zodpovědně odvážel zpět domů do našich krásných jižních Čech. Byly to dva, myslím, dobře strávené dny s kamarády, známými a také spoluobčany. Jsem ráda, že ještě dokážeme dát takovou velkou partu lidí dohromady, že můžeme zažít společně spoustu legrace a zábavy.

            Obrovské díky patří Karlu Zemanovi za skvělé řidičské schopnosti a pevné nervy. Muzikantům za výborně odehrané písně a výdrž, ale určitě i ostatním účastníkům zájezdu, kteří se více méně snažili dodržovat časy prohlídek a odjezdů, bez kterých by to nikdy nebylo ono.

Lucie Králová