Konec šalmanovického Dýňobraní
V nejlepším je třeba přestat aneb konec Dýňobraní v Šalmanovicích
Většina z vás jistě již ví, že se 5. ročník Šalmanovického dýňobraní v roce 2018, konat nebude. Kdo tuto zprávu ještě neslyšel, má možnost se níže dočíst, proč byla akce zrušena. Jelikož bylo Dýňobraní, nejen pro mě, ale troufnu si tvrdit, že i pro ostatní, tak nějak srdeční záležitostí, dovolím si zavzpomínat na úplné začátky a trochu zrekapitulovat ty čtyři oranžovo-dýňové roky. Když se ohlédnu zpět, žasnu nad skvělou prací každého dýňového nadšence, který přiložil ruku k dílu. A jak to vlastně všechno začalo? To jednou na výroční hasičské schůzi v roce 2013 stál nahoře les rukou členů hasičského sboru Šalmanovice, když se vůbec poprvé odkleplo, že se akce Šalmanovické dýňobraní bude konat. A tak se plány a nápady začaly pomalu uskutečňovat… Na den 27. 9. 2014 připadl první ročník Šalmanovického dýňobraní. Bylo hezké a příjemně napínavé, jak to asi všechno dopadne. Nikdo jsme neměli vůbec tušení, do čeho jdeme, co takováto větší akce obnáší. Ale víte, co jsme naopak měli? Nadšení, chuť, víru, odvahu, zdravý rozum, štěstí a spoustu skvělých lidí kolem sebe. Prostě jsme zašli do zahradnictví, nakoupili semínka různých druhů dýní a na jaře je zaseli. Tím se spustila dýňová vlna. Jak moc jsme pak ocenili různé rady z internetu, časopisů nebo z Receptáře prima nápadů. Nikdo do té doby neměl ani tušení, kolik lahodných pokrmů se dá z té oranžové krásky vyrobit. Týden co týden byly dýňové ochutnávky, ať už sladkých a slaných buchet, koláčů nebo dýňové polévky a dýňáků. Z těch spousty receptů se pak vybralo několik nejchutnějších „topovek“, které se zařadily do menu na Šalmanovickém dýňobraní. Jednou se mi pod ruku dostal mail od jedné z těch odvážných, co zkoušeli nové recepty. Z té zprávy jsem byla doslova paf. Stálo v ní: “S lítostí Vám oznamuji, že tragicky skonal dýňový koláč, který se ještě včera tvářil čile k světu, nedožil dnešního odpoledne. Poslední rozloučení se koná právě teď. Pozůstalí: koláčová forma a pár drobků.“ Jak dýně začaly vystrkovat první lístky, poctivě jsme je zalévali, pleli a bojovali proti slimákům. Někdy plevel dosahoval takové výšky, že jsme se v něm s přehledem mohli schovávat. Když došlo na sklízení vypěstované úrody, zapřáhly se vleky a makalo se na plné obrátky. Ty dýně jsme měli v ruce opakovaně nesčetněkrát – od semínka po sklizeň, umývání, přemisťování, aranžování a ukládání na určené místo. Sklizené oranžové poklady jsme vozili z místa A do místa B přes místo C až skončily na místě D. Když nestačila úroda, vydali jsme se do obchoďáků. To byly doslova nákupy za sta tisíce. Peněz jako šlupek. Naším revírem byl Kaufland a naše tempo bylo vražedné. Sklizně v Kauflandu probíhaly opravdu často. Při těch našich dýňových sedánkách a schůzích jsme stále vymýšleli a tvořili něco nového, vylepšovali nápady a nekonečně dlouze debatovali. Za ten první rok jsme dali dohromady koncept a strukturu Šalmanovického dýňobraní a po celou tu dobu čtyř let jsme se toho drželi. Do tohoto základu patřily dýňové pokrmy, tvoření z dýní, dýňová výzdoba, soutěže s dýněmi a také stánky spolků, sdružení či lidí s jejich zájmy a zálibami, které jsou součástí naší vesnice. Když jsme zrovna nediskutovali, nesklízeli a nezkoušeli dýňové pokrmy, pouštěli jsme se do aranžování, dlabání, zavařování, propagování akce, nakupování, sběru sušin, kytek, šišek, mechu, motání snopů a mnoho dalších aktivit. Šalmanovické dýňobraní nám přinášelo nepřebernou škálu emocí a pocitů, ať už radost, smích, štěstí, dojetí, smutek, zklamání nebo zoufalství. Tolik příběhů, které může Šalmanovické dýňobraní vyprávět, se skrývá v každém z nás. Vzpomínám si na jeden z hodně silných momentů, kdy na prvním ročníku při ranních přípravách v den akce, začal Český rozhlas vysílat živě rozhovor s jedním z hlavních účastníků akce. U kabin na hřišti stálo auto, všichni přítomní se zastavili, v ten moment přestali pracovat a všichni hltali každá slova, co vycházela z malého autorádia. Asi v tu dobu nás to nesmírně nabilo a my pak zvládli udělat a vyřešit snad úplně cokoliv. Při posledním ročníku nás zase ohromila reklama na velké obrazovce na OC Mercury v Českých Budějovicích. I když tudy často nejezdím, těch 14 dnů, co tam reklama běžela, jsem se kolem ulice Nádražní, často vracela z práce domů. Radost jsme pociťovali snad z čehokoliv, co se nám povedlo a dobře dopadlo. Zažili jsme i spoustu vtipných situací, kdy jsme se smíchy popadali za břicha. To bylo například, když kluci chtěli nasbírat šípek a dát ho do mrazáku, aby vydržel, nebo když chlapi málem uplatnili Archimedův zákon při měření dýní – když začali s tělesem ponořeným do kapaliny, neubránili jsme se úsměvům na tváři. Ale ne vždy to bylo jen o smíchu a legraci. Nejednou nás přepadlo zoufalství. To při jednom ročníku jsme například zjistili den před akcí, že nemáme koupenou obyčejnou vodu. Přišli jsme na to až tehdy, když už se stmívalo. Ta voda měla sloužit ke zředění dýňového džusu. Ne, nebojte, nelili jsme tam kohoutí vodu. Nemeškali jsme, naskákali do hasičského auta a namířili si to přímo směr Makro. Na hřiště nás hasičský vůz dovezl v pozdních hodinách, ale my měli radost, hasičské auto bylo napěchováno až po okraj ohromnými barely čisté pramenité vody. To při posledním ročníku nás zase vyvedlo z míry několik nepovedených dýňových pokrmů. To zjištění bylo vyčerpávající. Ale nedali jsme se. Co chybělo, to se přes noc ještě dopeklo. Při druhém ročníku na nás zase šly mrákoty z rychle ubývajících zásob slaných i sladkých buchet, kdy se prodávalo o 106. Pro nás to samozřejmě byla zkušenost a další dva ročníky jsme měli řádně pod kontrolou. Za zmínku snad stojí i výroba cuketové pochoutky, nebo-li „cuketkejdy“, jak jsme ji s oblibou nazývali my. To si takhle jednou vaříme cuketovou pochoutku a když už jsou všechny ingredience v hrnci a na plotně, začíná to krásně vonět, zjišťuje se, že cuketa, která byla do pochoutky přidána, je hořká. Ano, přesně tak, celý ten ohromný hrnec plný „cuketkejdy“ skončil tenkrát u prasátek v korytě. Příběhů je spoustu, ale o nich si můžeme vyprávět třeba někdy příště...
Dýně rostly na kompostech, polích, zahrádkách, no prostě, kde se dalo. Rok co rok, byla plocha, na které se dýně pěstovaly, větší a větší. Také úroda se rapidně rozrostla. A rázem se rozrostla vlastně celá akce. Více jídla, pití, dýní, plochy, lidí, ale i více úsilí. Jelo se na plný plyn, ale síla ubývala. Při prvním ročníku se na hřišti sešlo kolem tří set lidí, při druhém ročníku to bylo kolem sedmi set, u třetího ročníku se počet návštěvníků zvýšil až na neuvěřitelných 1000 lidí a loni dorazilo až 1500 návštěvníků. Na tu naši malou vesničku byl tento počet hraniční. O akci se stále dozvídalo víc a víc lidí a není možné jít nad hranici možností, které máme. A než z toho udělat místo, kde jeden strká do druhého, nevidí nic a nedostane se na něj pomalu ani řada u stánku, tak jsme raději udělali tento krok a Šalmanovické dýňobraní ukončili v tom nejvyšším možném vrcholu, kdy ještě se ctí a se vztyčenou hlavou můžeme oznámit, že loni 30. 9. 2017 se stal čtvrtý ročník posledním ročníkem Šalmanovického dýňobraní a další ročníky této akce se konat nebudou. Chtělo to hodně odvahy udělat tento krok a dohodnout se na ukončení akce. Těch důvodů se samozřejmě najde i více. S větší poptávkou jsme museli dohnat a vyšperkovat nabídku. A to se nám po celé ty čtyři roky, myslím, většinou dařilo. Čím více akce bobtnala, potřebovali jsme spoustu pomocných rukou. A i když kolem nás byla stovka nadšenců a pomocníků, přesto bychom potřebovali toto množství alespoň zdvojnásobit. Dalším faktorem bylo i počasí. Nějakou souhrou náhod nám příroda doposud přála a po celé ty čtyři roky, v tento den, nás od rána do večera doprovázely příjemně teplé podzimní slunečné paprsky. Asi každý sám si dokáže domyslet následky, které by vznikly, kdyby lilo jako z konve. Když se na tu celou akci podívám zpětně, žasnu nad tím, kolik práce a úsilí to stálo nejednoho člověka. Tu sílu, trpělivost, nadšení, elán a energii, co do toho všichni vkládali, až do úplného konce, a to nejen místní, je až neuvěřitelné. Dnes jsem se už nerozepisovala, jak to bylo přímo v daný den Šalmanovického dýňobraní. To všechno bylo již napsáno v článcích v předchozích číslech zpravodaje Jílovicko. Kdo si nestihl přečíst, články jsou uveřejněné na webových stránkách www.salmanovice.cz, tak je můžete navštívit a připomenout si tak všechny čtyři ročníky Šalmanovického dýňobraní při troše volného času.
Tak a na úplný závěr mi milí dýňoví nadšenci dovolte, abych všem do jednoho poděkovala za veškerou pomoc za celý SDH Šalmanovice. A vám milí návštěvníci děkujeme za přízeň a krásné zpětné ohlasy, které jste nám po celé ty čtyři roky věnovali. Jsme rádi, že se vám líbilo. Bylo to krásně oranžové a oranžově krásné. Naposledy tomu bylo vloni, u některých to však bude napořád...takže jaká barva září v září? No jednoznačně dýňová!
Lucka Králová
